Leica střípky

Fotografii tvoří fotograf, nikoli aparát. Recht.
Skutečně nezáleží na použité technice, ale na tom, jak ji obsluhující osoba dokáže využít k zhmotnění svých vizí a pohledů na svět…ale. ALE! Každý fotoaparát je jiný a fotograf s ním musí být v poměrně velké míře sžitý. Aby aparát fungoval jako prodloužená ruka (oko), nesmí se mozek fotografa zabývat zbytečnostmi. Nehledat čudlík tam, nebo támhle. Prostě přiloží hledáček/matnici k oku a cvak.

Když fotím svým 6×7 Pentaxem, otevřu šachtu a rozzáří se přede mnou matnice velikosti průměrné televize. Přesně daná plocha matnice odpovídá velikosti snímku na negativu. Okamžitě realitu ohraničí, vymezí pískoviště a začne vizuální architektura. Stranově převrácený obraz z toho navíc vytvoří příjemnou výzvu a zábavnou hru, jakousi zrakovou gymnastiku. Soustředím se na konstrukci obrazu, kompoziční pravidla sami naskakují v hlavě jako šablony a já začnu objekty před fotoaparátem skládat jako kostičky 3D Tetrisu a zdůrazňovat je v prostoru pomocí hloubky ostrosti, kterou mi konstrukce zrcadlovky přirozeně ihned prozradí. Aparát jako takový má jen kolečko času, clonový kroužek na objektivu, páčku natažení a tlačítko spouště (se zámkem). Nic víc. Paráda!

Leica, co do jednoduchosti srovnatelná, je přesto jiná. Už díky své velikosti je odsouzená k zachycování světa okolo tak jak běží a leží. To je ale velkolepý objev, že? Vždyť je to malý dálkoměr a dálkoměry takové přece jsou! Jasně. Pointa je ale to, co se člověk od každého fotoaparátu naučí, právě díky tomu, že je každý jiný. Každý mě učí přistupovat k fotografii trochu jinak. Různá konstrukce, různý hledáček, úplně jiný pohled na svět a jiná práce.

Najednou vidím a fotím to co by mne dřív nenapadlo. Už proto, že Leicu mohu mít všude s sebou, vždy připravenou. Najednou koukám pod nohy a fotím co je jinak mimo zorný úhel, vidím detaily před sebou, emoce…vnímám lidi okolo, dokumentuji své přátele, rodinu, přírodu. Skládám střípky svojí reality. Snažím se předvídat její běh v čase a zachytit dřív, než budoucí zmizí v minulosti. S hledáčkem, v kterém vidím i svět okolo rámečku vymezujícího výsledný obraz, to jde snadno. Bez zkreslení objektivu, bez hloubky ostrosti. Je to trénink, vývoj, poslání a prokletí. Fotím tak neustále, ani nemusím skutečně zmáčknout spoušť. Jen sledovat okolí skrze hledáček stačí. Fotím si jen tak v hlavě.

A pak, že na fotoaparátu nezáleží. Pche.

PS: Konečně si tykám s HC 110. Kodakem doporučený čas 5 minut (1+31/dil B) pro HP5 prostě nesedí, a to nejen proto, že Kodak předpokládá 2x překlápění každých 30s. Zatím jsem zakotvil na čase 6:30, překlápět na začátku 45s a pak 2x každou minutu.