Portrét, autoportrét, akt či hororový kýč?

·

Tak jsem se vyfotil. Opět.

Fotografie je pro mne životní cesta. Stejně náročná, různorodá, neustále život obracející a poučná, jako cesta meče pro Mijamota Musašiho. I na této cestě je nutné poznat různé „bojové styly a zbraně“. I kdyby to mělo znamenat vzít do ruky digitální fotoaparát. Jinak ze svého života diamant nevybrousím a hlavně nerozeznám klenoty kolem sebe.

Je to cesta, skrze kterou hledám krásno. I tam, kde je možná leckdo nevidí, nebo vidět nechce (především já sám). Cesta, která mne občas zavede dovnitř sebe a nabídne nevšední pohled ven, jindy zase z okraje své reality vyhlížím a hledám vlastní střed a těžiště. Běhám tam a zpět, osciluji, rotuji, definuji prostor, směr a pravidla svých myšlenek a fantazií. Sebeurčuji své já, smiřuji se sám se sebou.

Když ne film, tak Fujifilm a jeho filmové simulace. To, co mne naučila analogová fotografie přenáším i do té digitální. Nefotím stovky fotek za session, téměř neretušuji, často využívám externí expozimetr a snažím se cvakat na jistotu. Na druhou stranu se snažím výhody digitálního média využít co nejvíc, jako v tomto případě, kdy jsem otestoval novou XApp aplikaci sloužící jako luxusní dálková spoušť mojí nové X-T4.

Nedokážu slovy popsat, co jsem to vlastně vytvořil. Je to autoportrét? Akt? Umění nebo kýč? Jsem to ale já a moje tělo. Já zevnitř i zvenku. Ošklivý, fascinovaný sám sebou, zvědavý a vlastně i s oblibou provokující.

Simulace Classic Negative, drobné úpravy v Capture One (dynamický rozsah, kontrast, vyvážení bílé, nic víc) a hotovo.
Žádná retuš, color grading, nic.

PS: Nyní již máte dostatek indicií, abyste mohli vydedukovat, jak to bylo doopravdy.


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *