Jak ne/fotit akty ba ani portréty

·

Tenhle blog si píšu více méně pro sebe. Primárně mi slouží jako zápisník toho, jak jsem co fotil, vyvolával…a hlavně pokazil. A poslední nedávné aktové focení na Šumavě (má někdo větší atelier?) mi naložilo tolik ponaučení, že nezapsat si všechny ty učiněné přešlapy kamkoliv, i kdyby na desku stolu nebo papírový kapesník, mohl bych se příště dostat do opravdových patálií. Budiž tento zápis poučením nejen mě, ale i příštím generacím.

Přípravy, přípravy, přípravy. Nikdy nelze očekávat od kohokoliv, natož od sebe sama, stoprocentní výkon, když se na něj prostě nepřipraví. V kombinaci s horlivostí a touhou konečně něco nafotit je zaděláno na katastrofu. Naštěstí to tentokrát nedopadlo nejhůř (o tom později), ale bylo na mále.

Šumava je plná nádherných míst. Lesy, řeky, louky, mokřady nebo skály, najdete tu tolik téměř pohádkových koutů, že při běžném výletě hrozí poranění krční páteře z neustálého otáčení se ve snaze všechno zahlédnout. Jenže každé takové místo v prostřed divočiny (často doslova, 1. zón, kam noha lidská vstoupit nesmí, je tu jak děr v ementálu) vypadá snad každý měsíc úplně jinak. Tam, kam v srpnu dojdete suchou nohou, v dubnu bez holinek nešlápnete. V únoru (pokud není sníh) dojdete ke každé souši uprostřed plání, ale v červenci vás tráva šlehá do tváří, jak vysoko dorůstá a hmyz vás sežere dřív, než druhé plátýnko závěrky dokončí nastavený čas. Zkrátka měl jsem tipy na místečka fotogenická, jenže jsem si neuvědomil, že naposledy jsem je navštívil i několik měsíců nazpět. A tudíž vypadají úplně jinak, než v momentě mého okouzlení jejich atmosférou. Jenže kdo má čas každý týden obcházet své lokality?

Ale já prostě fotit chtěl. A moc. Několika hodinové courání nepřístupnou šumavskou divočinou, kdy po příchodu na vysněné místo s hrůzou zjistíte, jak nudná ta lokalita je, protože tráva, nebo protože není takové světlo a denní doba jako minule, bylo vysloveně utrpením pro oba. Ne, že bych to nečekal. Čekal. Jenže já blbec v zoufalství a touze po delší pauze něco cvaknout a protože se slečnou modelkou jsme se domlouvali snad rok a konečně jsme měli možnost se sejít, jsem prostě zariskoval, focení uskutečnil a pak tiše trpěl. Chyba! Můj akutní nedostatek volného času na přípravy budiž důvodem, ale nikoli omluvou. Takhle příště ne!

Ještě, že modelka byla tak trpělivá a dopředu smířená s túrou. Moje nervozita ale začala stoupat, soustředění zvětralo jako zapomenuté pivo a zbyla jen těžká hlava. Nápady se jako pěna úplně rozpustily. Když už odpolední slunce pokročilo k večeru a světlo konečně získalo malebnější charakter, vydeptán sám sebou a znaven několikahodinovým pochodem v plné polní, docvakal jsem jediný ten den založený film jednoduchými snímky (na víc jsem se nezmohl), které nad průměr staví hlavně sama modelka. A za to jí patří převeliký dík.

Řetěz chyb plynoucích z nedostatečné přípravy nicméně ještě neskončil. Začátkem roku jsem změnil chemii. Roky používaný Xtol/Excel jsem vyměnil za HC110. Na tu jsem si sice už nějak zvykl a naučil, jenže pouze u filmu HP5+ a to ještě u 35mm formátu. Jenže my se teď vydali fotit v létě za slunného odpoledne s mým Pentax 6×7 na film 120, neboli svitek. Automaticky jsem sáhl do lednice pro FP4+, jenže ten jsem v hácéčku ještě nemáchal. Odpovědi na časy volání na internetech se snad nemohly lišit více. Kodak uvádí 7-9 minut při ředění 1+31, ale až příliš mnoho hlasů křičelo, že takové časy vedou zvláště u FP4 k přehnanému kontrastu. Někdo volil čas pět minut, někdo šest…pak tu ale byli tací, kterým v pohodě fungoval i čas 10 nebo 11 minut. Co s tím? Jiné ředění? 1+31 mám nacvičené, o to jediné se mohu opřít. Opět jsem tedy zariskoval. Bylo docela ostré slunce, čas uváděný Kodakem je nejspíš variabilní právě kvůli kontrastu a tak jsem vyvolával spodních 7 minut s tím, že moje překlápění tanku není tak intenzivní jako většiny ostatních fotografů a tím se kontrast srovná, fotky stejně půjdou jen pod scanner (komoru aktuálně bohužel nemám) a postproces leccos zachrání. Nějak to dopadne.

Mno a dopadlo. Výsledky nejsou nejhorší. Upravené minimálně. Zatímco ty snímky, kde na moment slunce zakryla oblaka, vyšly lehce plošší, tak ty, které byly prozářené letním přímým sluncem jsou opravdu kontrastnější. FP4+ v HC110 bude ještě větší oříšek, než bratr z Ilfordu HP5+. Nebo se v budoucnu dát raději cestou pullnutí hápéčka? Buď jak buď, u dalšího focení půjdu už jedině cestou vyzkoušených kombinací. Ty nervy za to nestály.

Můj strach, že modelka vážící cestu prakticky přes celou republiku odjede s prázdnou, protože jsem selhal v přípravě i v improvizaci, mě donutil cvaknout i nějaké snímky digitálně (Fujifilm X-T4). Pro srovnání je sem přikládám z legrace ponechané v barvách.

Tak zase příště ahoj!


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *