aneb důchodové pojištění fotografa.
Píše se druhá polovina roku 2022. Covid19 (snad) pomalu odeznívá, pro změnu máme ale již 3/4 roku válku takřka za horami, na nic není spolehnutí, zvláště ne na ceny, na hodnotu peněz a vůbec na jistoty, které člověk dříve považoval za neměnné a které najednou mění tvar, konzistenci a hlavně tíhu. A tak jsem se léta páně roku výše zmíněného zbláznil a koupil si zbrusu novou mechanickou Leicu MP.
Nebudu zde vypisovat, jak jsem přišel k obnosu potřebnému k pořízení v očích mnohých zbytečně luxusní hračky, snad jen naznačím, že peníze za rodinné tragédie, zahrnující například notáře pro vyřízení pozůstalosti a následný úzkostný, deset let trvající strach utratit byť jen jedinou korunu z takto získaného „jmění“ za cokoli bez řádného rozmyslu, rozhodně nestály a nestál jsem o ně hlavně já. Nicméně můj žebříček hodnot byl za poslední tři roky natolik otřesen, že všechno šlo prakticky stranou a vyústilo v nákup dost možná nejlepšího kinofilmového aparátu, jaký jsem kdy držel v ruce. Peníze totiž budou, ale my možná ne.
Jak už to v posledních měsících bývá snad v každém obchodním odvětví, dobré a žádané produkty se těžko shání. Ať už jde o hovězí líčka u řezníka naproti, OSB desky v hobby marketu nebo fotoaparát s červeným logem, chce to trochu hledání, trpělivosti a odvahy. Aparát v černé barvě jsem nejdříve objednal v Leica boutique u Škody v Praze, po telefonickém rozhovoru a ujištění, že fotoaparátu se dočkám nejdříve za několik měsíců, jsem objednávku zase zrušil a jal se hledat skrze internety, kterýžto Leica Store v EU má model skladem. Kupodivu jsem našel. Poslední kus ve Frankfurtu. Další nejblíže byl až v zemi Albion…pardon UK neboli Velké Británii a to v roce 2022 v zemi Evropské unie zmenšené o plochu Anglie znamená kromě kupní ceny ještě daň a clo. Po několikadenní psychóze z toho, jak bude s balíkem cestou z Frankfurtu v rukách lhostejných kurýrů naloženo, jsem objednávku vytvořil. Balík dorazil přesně o 24 hodin a 10 minut později.
Nutno zdůraznit, že vše bylo perfektně a téměř neprůstřelně zabaleno a samotná cesta do středu balíku byla verneovským dobrodružstvím, díky kterému jsem začal míti pochopení pro chronické tvůrce unboxing videí. Obsah balení je dohledatelný na netu a vlastně až na malé drobnosti nepřekvapí. Aparát, náhradní kryt baterie, popruh z pravé kůže, čerstvá baterie značky Varta a jeden ks filmu Kodak Trix 400…zkrátka jen nasadit objektiv a fotit. Mě osobně překvapil ten smysl pro detail a promyšlenost již samotné krabice. Je totiž vymyšlená jako malá šperkovnice. Vrchní obal se před vámi rozevře jako velký květ a veškerý obsah vnitřní krabičky je rozdělen a uložen v malých šuplíčcích. Fotoaparát je samozřejmě hned nahoře, v sekci vyložené čímsi podobným černé sametce a tak ho při prvním otevření nepřehlédnete. Nádhera.
Na kůži moc nejsem a tak originální popruh zůstal v krabici a já nasadil svůj červený „Made in Japan“ popruh s rychlostavitelnou délkou. Následoval úkon, za který by mne ukamenoval leckterý sběratel fototechniky. Strhl jsem ochrannou fólii spodního krytu včetně samolepky CE certifikace. Fotoaparát je od toho, aby se používal a dělal radost fotografiemi a ne vrstvou prachu nasbíranou léty povalováním na poličce. Se škrábanci a šrámy se počítá a já se vlastně těším, až na fotoaparátu nějaký vytvořím. Hloupost? Nikolivěk.
V tom je jedno z mnoha lákadel této značky a hlavně jejích mechanických filmových fotoaparátů. S rozumným zacházením vydrží nejméně jeden lidský život. A tak každý aktivní majitel i sebemenším škrábancem doslova otiskne svůj příběh do svého aparátu. To je úroveň customizace a individualizace, jakou vám nikdo jiný moc nenabídne. Nikdo jiný totiž takové fotoaparáty už nevyrábí. Každý Nikon F, Canon AE-1, Pentax Spotmatic…..všechny už někdo vlastnil před vámi. Žádný nebude prostě váš, nikdy nebudete první majitel. A navíc žádný nemá takové možnosti opravitelnosti, jako Leica.
Předchůdce M6 vyráběný v letech 1984 – 1998 je dodnes servisovatelný v Leica servise. Včetně elektroniky expozimetru. Původní díly elektroniky samozřejmě již nejsou skladem, ale lze je nahradit právě těmi z následníka MP. Zrovna tak dálkoměr se u M6 běžně „upgraduje“ na ten z MP. A teď, v roce 2023 po znovuuvedení M6 do výroby v inovované verzi (rozuměj s díly z MP) je situace ještě lepší. Pro oba modely. Tenhle foťák má předpoklad, že bude právě tím, se kterým rádi strávíte fotografický důchod. Nebo ho k stáru dobře prodáte a uděláte si radost pozlacenou rakví, to už je na každém.
MP má proti M6, kterou jsem měl štěstí rovněž chvíli vlastnit, několik praktických rozdílů. Natahovací páčka a kolečko zpětného převíjení filmu je převzaté z modelů předcházejících M4ce. Namísto ze dvou částí složené, vachrlatě protivné páčky, jakou má věhlasná M6, a která se neustálé sama vyklápí do pohotovostní polohy kdykoli o ní například kapsou bundy zavadíte, má klasickou tzv. „penis shape“ páčku. Tu jsem si proti M6 oblíbil jako první. A pak ono kolečko zpětného převíjení. M6 má typické vyosené kolečko s výklopnou kličkou, která umožňuje navinout film zpět do kazety maximálně během pár desítek vteřin. Ale kolikrát se vám také stalo i u jiných aparátů, že vám při navíjení klička vyklouzla a následně sama provedla několik otáček zpět, takže jste část filmu navíjeli znovu? A znovu? Kolečko MP to tak nemá. Jakmile ho prsty pustíte, zůstane na místě. Navinout film zpět sice trvá déle, ale někdy vlastně také ne. Nemusíte to totiž opakovat. Další dvě výhody proti M6 najdeme v hledáčku.
Zaprvé expozimetr signalizuje správnou expozici pomocí puntíku a symboly šipek indikují pře- nebo podexpozici (šipka ukazuje směr, kterým otočit clonovým kroužkem). U M6 byly pouze šipky a správnou expozici symbolizovalo rozsvícení obou šipek zároveň. Přibyla navíc indikace nízkého stavu baterie. Leica aparáty totiž tradičně nemají žádný battery check a tak zejména tohle osobně velmi oceňuji. Je s tím také nutné zdůraznit jednu věc. I když do fotoaparátu můžete vložit baterii, slouží výhradně k napájeni tohoto jednoduchého expozimetru. Bez baterie můžete stále fotografovat, neboť aparát je opravdu plně mechanický ve všech časech až do 1/1000. Sunny 16 to jistí.
Zadruhé hledáček jako takový je mnohem světlejší a získal antireflexní úpravu. Do hledáčku je vůbec radost pohledět. Ostřící patch je krásně kontrastní, viditelný snad za každých podmínek a zvětšení 0.72x je pravděpodobně to nejuniverzálněji použitelné, vhodné pro objektivy od 28mm a delší.
A jaký že jsem nasadil objektiv? No…nezdědil jsem ropná pole ani doly na zlato, takže jsem jako mnozí další sáhl po osvědčeném Voigtlanderu Nokton II 35mm f1.4 MC. A tady začíná legrace. Samozřejmě Summilux to není. Ostrostí se Leica sklům začne vyrovnávat až po zaclonění a navíc trpí značnou soudkovitostí…. ale… zvětšovák s drahým Rodenstock objektivem aktuálně stejně nemám, abych lepší ocenil. A tak jsem objektiv pořídil z druhé ruky za 7000,- i s originální sluneční clonou. No nekupte to. Kreslí k mojí naprosté spokojenosti, světelnost ideální i do horších podmínek, bez clony má velikost šálku na espresso, je to poctivý kus skla a kovu made in Japan a já tak získal sestavu pro každodenní nošení a každodenní focení. Spolehlivou, s dobrým výstupem, bytelnou…a s kouzlem a možnostmi, jaký má málokterý jiný filmový fotoaparát.
Kouzlo spočívá v naprosté jednoduchosti. Nikde nic nepřebývá, nikde nic nechybí. Není tu ani zámek spouště, samospoušť….nic. Clona, čas a nastavení citlivosti (jen pro expozimetr). Víc přece potřeba ani není. Fotoaparát je kompaktní, i přesto se perfektně drží. Je pohotový, rychlé založení filmu je malý obřad a natažení a odpálení závěrky je jeden z nejpříjemnějších úkonů a zvuků, jaké znám (asi natočím ASMR). Leica MP – Mechanical Perfection není sloganem vycucaným z prstu. Preciznost a touha po dokonalosti je cítit v každém dotyku a pohybu. Aby ne. V Německu doslova ručně vyrobený aparát vlastně ani nemůže být jiný. A nemůže být ani levnější. Když se zamyslíme nad životností, odolností, opravitelností, estetikou, bohatým výběrem i moderních skel a s tím související kvalitou výstupu…opravdu je ten foťák drahý? Kolik digitálních profesionálních přístrojů přežije deset, dvacet, třicet let a víc? A kolik stojí?
Pokud jste dočetli až sem, už jste asi pochopili, že tenhle grafomanský výron vůbec neměl být recenzí, ale spíše ospravedlněním se před sebou samým. Byla to lehkovážná útrata za luxus nebo rozumná investice?
Napsat komentář