JaKuBe

(Varování!!! V článku se vyskytuje vysoká míra ironie, sarkasmu a otevřené kritiky společnosti. Riziko urážky je vysoké!)

Proč se necháváte fotit?

Z jakého důvodu chodíte k fotografovi nebo objednáváte focení? Vánoční, halloweenské, narozeninové, těhotenské a další? Focení v ateliéru, venku v přírodě, nebo kdekoliv, kde je to prostě fotogenické? Máte rádi tematická focení pro ono téma jako takové, nebo chcete mít památku na sebe, rodinu, kohokoliv, kdo bude před objektivem s vámi? Památku na vaše osoby a zejména osobnosti? A co, když se jdete fotit jen tak, třeba někam ven?

Dostanete od fotografa jasné instrukce. Bude se fotit tady a tady (protože na stejném místě stejným způsobem vyfotil/a už X dalších lidí), bude se fotit v podvečer, protože dobré světlo (to je nepochybný fakt), a dokonce dostanete návod na to, jak se obléct. Zejména jaké barvy máte zvolit, aby byly fotky barevně jednotné (nebo spíše aby byl snažší colorgrading v postprocesu a výsledek se blížil fotkám v portfoliu fotografa – jinými slovy, aby bylo možné použít fotografův oblíbený trendy preset a bylo to co nejvíc bez práce… ale psssst). A teď následuje modelová situace…

A co za 30 let?

Od focení vás a, dejme tomu, drahé polovičky uplynulo pár desítek let. Pominu-li velmi nízkou pravděpodobnost toho, že po takové době vydržely fotografie někde na cloudu online, nebo že jste si z nich nechali větší množství opravdu vytisknout, může dojít k následujícímu rozhovoru.

Ona: „Podívej, táto, naše staré fotografie…“
On: „Ukaž… no jo, úplně jsem na ně zapomněl. Tobě to, mámo, slušelo!“
Ona: „No ale tobě taky! I když já si vůbec nevzpomínám, žes nosil košile.“
On: „No jo, tak to jsem si ji jistě bral jen kvůli focení. Ty jsi sukně taky zrovna moc nenosila. A kde jsme se to vlastně fotili?“
Ona: „Mno… já vlastně nevím. Jeli jsme někam za město. Bylo to tam ale moc hezké.“
On: „Ale je vidět, že jsou to staré fotky už. Podívej jak vybledly. Skoro žádné barvy. A jsou nějaké zahnědlé.“
Ona: „Ne ne. To bylo tenkrát moderní. Úplně stejně barevné fotky měla kolegyně v práci ze svatby. Rvala si vlasy, že kdyby to věděla, nemusela platit drahou barevnou kytici, to se dobře pamatuju.“

O čem takové fotografie vlastně vypovídají? Čeho jsou vzpomínkou? O vás samotných říkají maximálně to, že pro hezkou fotku jste byli ochotni úplně změnit styl oblékání, vyrazit do random lokality v přírodě a tam „hrát“ šťastný páreček jako z reklamy na domácí spotřebič. Záměrně dávám slovo hrát do uvozovek, jelikož nikde není dáno, že jste šťastným párečkem v době focení opravdu nebyli. A focení vždycky tak trochu divadlo a hra je, to je fakt.

Portrét jako vzpomínka

Jasně, byznys je byznys. Nabídka vždy odpovídá poptávce a kdo se přizpůsobí, ten vládne. Kdo ne, ten brečí …ehm. Nic proti trendy fotkám vysloveně nemám, když se to lidem líbí, je vše v naprostém pořádku. Je to věcí jen a pouze jejich a nikoho jiného.

Vlastně je to ale tak trochu odraz dnešní doby, kdy fake is normal prorůstá našimi životy jako rakovina. Důležité je vypadat happy, dokonale i za cenu umělých a vyumělkovaných vylepšení. Mít fotky na instáči, které nám bude Jaruna od vedle závidět, protože zdánlivě máme život jako z magacínu. Že to bylo jen divadlo a dobrý filtr/photoshop už přece nikdo nepozná a neřeší.

I před sto a více lety se fotily aranžované fotografie a portréty, ano! Ale aranžování bylo více méně přiznané, fotky byly lehce pompézní a ono divadélko bylo součást narativu o portrétované osobě. Nešlo o klam, ale vlastně o jakousi hyperbolu. Dnešek je v tomhle odlišný.

Zdůrazňuji, že mým cílem teď není dokazovat, jak jsou všichni hrozně mimo a jak je právě ten můj pohled jediný správný. Protože není. Jen je trochu jiný.

Mají-li být fotografie skutečnou památkou a vzpomínkou, dává mně osobně mnohem větší smysl fotit klienta/ku někde, kde opravdu žije nebo skutečně působí. V kontextu jeho/jejího reálného života. Bez příkras, a umělostí. S citem a rozvahou. I kdyby to mělo znamenat, že budou výsledné fotky trochu stoické a (jak řekl jeden můj přítel a kolega temnokomorník) piktorialistické, protože nebude úplně ideální světlo, ale i barva oblečení nebo prostor. Takto zhotovený úplně obyčejný portrét o vás a vám samotným (hlavně po letech) řekne pravděpodobně víc, než hezká barevná fotka při západu slunce v náhodné přírodní lokalitě s generative fill pozadím a dalšími libůstkami dnešní doby. A hlavně za své peníze dostat těch retušovaných fotek co nejvíc! Alespoň na malou fotoknihu ….hahaha.

Z jednoho mého focení u klientky doma

Jak jsem k takovém názoru přišel? Vlastně ho nosím v hlavě už dlouho, ale teď nedávno se mi poštěstilo si tenhle přístup opět vyzkoušet v praxi. A to mě nakonec ponouklo k sepsání tohoto článku.

Focení probíhalo doma. V bezpečném prostředí, s klidem a zázemím. Úplně konkrétně v místě, kde paní klientka doslova i pracuje. U okna, kde točí videa jako content creator na sítě, a kde tedy logicky bylo i použitelné přirozené světlo.

Právě přirozené světlo mám osobně nejraději a to nejen proto, že se záblesky a umělým světlem to zkrátka moc neumím, ale i proto, že zbytečně netahám autopřívěsy vybavení. Jen se prostě člověk musí smířit s tím, že ne každá fotka bude 100% ostrá.

Fotil jsem z ruky, Pentaxem 6×7 se 105mm sklem. Klasika. Světla bylo tak akorát na 1/60s při plně otevřené cloně a rychlosti filmu 400ASA. Ten čas je z ruky při váze fotoaparátu (znalci vědí) už dost na hraně, hloubka ostrosti mikroskopická…no nějaká neostrost i přes absenci akčnějších nápadů prostě vznikla. Ale co? Ničemu to vlastně nevadí. Jistě, pomohl by push proces, ale já nechtěl riskovat příliš výrazné zrno. Vždyť jde o portréty.

Jednoduché (skoro by se dalo říci žádné) pózy tak nakonec jen podtrhují přirozenost a nenucenost takového focení. Nic zbytečně nerozptyluje, neodvádí pozornost, nikdo si na nic nehraje. Takové fotky, ještě k tomu na film, jsou 100% real. 100% you. 100% rauch. Jediná vada použitého filmu je snad to, že byl černobílý a ne barevný. Tak snad příště.

Ano. Můžete si říct, že fotit jednoho člověka je jiné, než fotit pár, nebo celou rodinu, viz. první odstavce. A máte pravdu. Jenže ono nejde ani tak o to, kolik lidí a kdo se fotí, jako spíše o to, jak dostat do fotografií jejich duši a osobnost namísto trendy maškarády.

Netvrdím, že se mi to povedlo. Vím ale, že skrze módní trendy a honbu za co největším počtem retušovaných fotografií v balíčku za 2000,- cesta k dobrému portrétu nevede. Já i klientka jsme s fotkami spokojení a to je pro mě důkaz a motivace k tomu, jít právě touhle cestou.

Nafotil jsem celý jeden film. Tzn. 10 fotek. Zdá se vám to málo? Proč? Kolik fotek si reálně tisknete? Ke kolika se po letech vracíte? A co kdyby to byla opravdová zvětšenina, kterou díky použití filmu není těžké zhotovit?

Použitá technika a proces:

Pentax 6×7
105mm f2.4
HP5+ @400ASA
HC110 1+63 12min 20°C