Tohle bude (snad) jen krátká nota o tom, jak dobré intimní fotografie mohou vést k vyššímu sebevědomí a co je k tomu potřeba.
Snad nemusím vysvětlovat rozdíl, mezi intimní fotografií a fotografií intimností…
Na lepší termín jsem ale bohužel nepřišel. Říkat takovým snímkům AKT je totiž podobně nepřesné, neboť nejde jen o krásy lidského těla, křivek, proporcí a pod. Jde o fotografie celé lidské bytosti a ta se přece neomezuje pouze na tělo. Je to něco víc… Byť to NĚCO VÍC bývá viditelné v náznacích, detailech, nebo ve tváři a očích…
Intimní fotografie podle JaKuBe.
Nenápadné i nápadné jizvy vyprávějící životní příběh, unikátní znaménka různých velikostí a množství, která nemá nikdo stejná, držení těla, vzhled rukou a prstů, uvolněná tvář a pohled do očí… to všechno a mnoho dalšího, včetně onoho neuchopitelného čtvrtého rozměru vlastní bytosti, vynikne až v okamžiku, kdy vás fotografovaná duše pustí tak blízko, jak to jen jde. Do intimní sféry svého já. Když odhodí veškeré mimikry a kamufláže oblečení, líčení, veškeré společensko-normalizační prostředky deformující její podobu. Když odhodí obavy z nedokonalosti a prostě JE. Tohle je intimní fotografie podle JaKuBe. A ano. Oblečení do ní, stejně jako do aktu, příliš nezapadá.
Zájem o focení je, ale chybí odvaha.
Často se mi stává (ne, není v tom úmysl se chvástat, vážně), že mi přijde zpráva v nějakém takovémto znění:
„Krásné fotografie! Kdybych měla odvahu…“
„Máte moc hezké fotky. Takhle se vystavovat, na to já nemám koule.“
„Strašně se mi líbí jak fotíte. Takhle nahá pózovat bych nikdy nedokázala.“
Společným jmenovatelem takovýchto zpráv bývá jedna jediná myšlenka, touha, nebo možná přání. Totiž už jen fakt, že si autorky těchto zpráv zkusily představit sebe samou v mých fotografiích, jasně napovídá, jaká myšlenka a přání to jsou. Chybí pouze odvaha a sebevědomí říct: „Chci fotit!“
Je čeho se bát?
Jenže čeho se vlastně bát? Jistě, jako člověk dlouhodobě sledující mnoho dalších fotografů v našem malém českém rybníčku naprosto chápu například strach z toho, jaký bude fotograf člověk. Zvláště, jde-li o muže. Stačí se podívat do některých facebookových TFP skupin a pochopíte to taky. „Chlapů“, co si jdou raději „vyfotit prsa mladé holky, protože je stará doma štve“ je tam plno. Ale jsou tu i jiné obavy plynoucí spíše z představ a sebe sama. Třeba co fotkám řekne okolí? Jak je přijme? Nebo nejistota z toho, jak se sama sobě budete na fotkách líbit? Nevěříte sama sobě, že zvládnete vypadat dobře? To je na 99% nesmysl. Já věřím, že pokud oslovíte skutečně seriózního a schopného fotografa/fotografku, většina obav je vysloveně neopodstatněných. Zvláště, pokud chcete fotografie jen pro sebe jako památku, jako dárek pro drahou polovičku, nebo o nich přemýšlíte jako o terapii pro své seběvědomí, dbejte jen na dobrý výběr umělce/umělkyně. Všechno ostatní je snadno řešitelné.
Za fotografa mluví portfolio, předchozí spolupráce i vystupování.
Opravdu dobrý a seriózní fotograf nebo fotografka nikdy úplně špatné fotky neudělá a bezpodmínečně vždy dodrží požadavek, že se sám nebude fotografiemi nikde prezentovat. Nikdo tak vaše fotografie neuvidí, nemusíte se obávat špatného přijetí okolí. Ukážete je jen těm, kterým sami chcete. Tak se nebojte a jděte do toho! Když budete chtít, nikdo se o fotkách nedozví a vy budete určitě časem rády, že je máte.
Sebevědomí není sebestřednost a nahota není hřích ani ostuda.
Přesto, že tentokrát můžete z mé nedávné fotoseance náhled fotek vidět někde níže pod textem, také na mých socialních sítích a hlavně na PATREONU, málem tomu bylo jinak. Původně měly fotografie zůstat v šuplíku. První opatrná zpráva od slečny klientky byla totiž v podobném duchu, jako příklady výše. „Nemám na to odvahu.“ Jsem moc rád, že nakonec měla 🙂
Dobrá atmosféra (bezpečí), radost ze samotného focení a, troufnu si říct, můj přirozený přístup nakonec vedl k tomu, že se slečna docela úplně zbavila obav a sebevědomě mi sama nabídla, že pokud se fotky povedou, “ byla by přece škoda je nikde neukázat“. Zvláště, když zveřejněním mohou mě osobně pomoci se dál zviditelnit a klientce zvednout sebevědomí ještě krapet výš 😀 Tak silný účinek může focení očividně mít. Sledovat ten přerod z bodu „nemám odvahu“ do bodu „pojďme se pochlubit“ v přímém přenosu byla čirá radost a hřejivá zkušenost. Posuďte sami. Nebyla by to opravdu škoda, kdyby fotky nikdo neviděl?
Není za co se stydět.
Kdo by snad přeci jen takové fotografie kvůli nahotě odsuzoval (nehledě na případnou uměleckou kvalitu/nekvalitu), má nejspíše sám se sebou týž problém a nejspíš ještě hlubší. Nejsou nahé fotky jako nahé fotky. Za ty, které se snažím dělat já, se rozhodně nikdo stydět nemusí!
Těším se na další takovou zakázku. Kontakt na mě tu není těžké najít 😀
